Předkládaná disertace se soustřeďuje na hlavní oltáře vybudované v rozmezí let 1555 a 1773 v jezuitských chrámech na Moravě, a to v Olomouci, Brně, Jihlavě, Znojmě, Uherském Hradišti a v Telči. Ústřední téma práce tak tvoří, v těsné spojitosti s hieratickou strukturou katolického chrámu, presbytář jako místo pro oltářní menzu se svatostánkem. Problematiku uspořádání tohoto nejdůležitějšího bodu katolického kostela autorka textu sleduje v prostředí jezuitského řádu a objasňuje, jakým způsobem k němu přistupoval v kontextu proměny chápání sakrálního prostoru a "obrazu", svátosti eucharistie, vývoje oltářního retáblu, dobové liturgie a zbožnosti. Rozborem hlavních oltářů zároveň představuje, jak jezuité chápali a formovali jejich uměleckou a také ideovou koncepci nejen vzhledem k jejich funkci, ale i v rámci řádové spirituality, umělecké produkce Říma, svého hlavního sídla, a středoevropských sociokulturních vztahů.
Anotace v angličtině
The doctoral thesis focuses on main altars of college churches developed by the Jesuit Order between 1555 and 1773 in Moravia namely in Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště and Telč. Thus the main topic of the thesis represents, in association with the hierarchy of Christian church, the presbytery where altar unified with the sanctuary is situated. The spatial arrangement of the main altar area, which is the most important point of the church, the author follows within the Jesuit Order. She clarifies how Jesuits comprehended it in reference to the change of opinion on the sacral space and 'image', Eucharist, altar retable, period liturgy and piety. At the same time, the evaluation of main altars in Moravia shows, how Jesuits understood and formed the artistic concept of altar not only in relation to its function, but also within the Jesuit spirituality, artistic projects and Central European sociocultural connections.
Klíčová slova
jezuité, obraz, prostor, chrám, oltář, baroko, architektura, sakrální umění, Morava, Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště, Telč
Předkládaná disertace se soustřeďuje na hlavní oltáře vybudované v rozmezí let 1555 a 1773 v jezuitských chrámech na Moravě, a to v Olomouci, Brně, Jihlavě, Znojmě, Uherském Hradišti a v Telči. Ústřední téma práce tak tvoří, v těsné spojitosti s hieratickou strukturou katolického chrámu, presbytář jako místo pro oltářní menzu se svatostánkem. Problematiku uspořádání tohoto nejdůležitějšího bodu katolického kostela autorka textu sleduje v prostředí jezuitského řádu a objasňuje, jakým způsobem k němu přistupoval v kontextu proměny chápání sakrálního prostoru a "obrazu", svátosti eucharistie, vývoje oltářního retáblu, dobové liturgie a zbožnosti. Rozborem hlavních oltářů zároveň představuje, jak jezuité chápali a formovali jejich uměleckou a také ideovou koncepci nejen vzhledem k jejich funkci, ale i v rámci řádové spirituality, umělecké produkce Říma, svého hlavního sídla, a středoevropských sociokulturních vztahů.
Anotace v angličtině
The doctoral thesis focuses on main altars of college churches developed by the Jesuit Order between 1555 and 1773 in Moravia namely in Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště and Telč. Thus the main topic of the thesis represents, in association with the hierarchy of Christian church, the presbytery where altar unified with the sanctuary is situated. The spatial arrangement of the main altar area, which is the most important point of the church, the author follows within the Jesuit Order. She clarifies how Jesuits comprehended it in reference to the change of opinion on the sacral space and 'image', Eucharist, altar retable, period liturgy and piety. At the same time, the evaluation of main altars in Moravia shows, how Jesuits understood and formed the artistic concept of altar not only in relation to its function, but also within the Jesuit spirituality, artistic projects and Central European sociocultural connections.
Klíčová slova
jezuité, obraz, prostor, chrám, oltář, baroko, architektura, sakrální umění, Morava, Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště, Telč
Disertační práce se zaměří na interiéry kolejních chrámů jezuitů na Moravě vybudované v období baroka v lokalitách Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště a Telč. Pozornost se soustředí na prostorové uspořádání chrámů a jejich interiérů různými uměleckými formami koncentrovanými ve vizuální podobě hlavního oltáře; se zvláštním přihlédnutím ke vztahu umění a teologie v rámci středoevropských sociokulturních vztahů.
Ústřední bod práce představuje "jezuitská" sakrální stavba, resp. její prostor, a to nejen jako místo setkávání s Bohem, rozjímání a meditace, ale také člověka s člověkem, čili jako středisko společenského kontaktu. V této souvislosti podrobí kritickému zhodnocení pojem "styl", čili podobu a uspořádání stavby, vypovídající jak o požadavcích a názorech církve na architekturu v dané době, tak o potřebách věřících. O "stylu" současně nelze hovořit bez revize dosavadních metodologických přístupů oboru teorie a dějiny umění. Uměleckohistorická analýza se tradičně odvíjí od analýzy primárního pramene monumentu (v tomto případě architektury a jejího vnitřního vybavení) a pokračuje studiem a rozborem dokumentu rozmanitých pramenů vypovídajících o různých odstínech (uměleckých, historických, politických, sociálních ad.) dané situace. Tímto postupem dospívaly rozbory uměleckých děl iniciovaných jezuity k výsledkům, které je nejprve ztotožňovaly s barokem, posléze s pojmem "jezuitský styl". V současnosti se jejich interpretace opírá především o spiritualitu Tovaryšstva, jejíž bázi tvoří text Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly.
Výše zmíněný metodologický přístup ovlivnily základy estetiky 19. století, proto je mu vlastní přesvědčení o autonomním postavení umění a tvůrčího procesu v životě člověka a celé společnosti. Tento přístup pokládá dnes řada badatelů (Giovanni Careri, Pierre-Antoine Fabre, Fédéric Cousinié) za problematický, ne-li přímo neadekvátní pro intepretaci díla určeného pro sakrální prostor, poněvadž jeho estetickou hodnotu nelze ztotožnit s estetickými hodnotami 19. století. Tážeme-li se po svébytnosti umění všeobecně, měli bychom spíše hovořit o intermediálních vztazích mezi jednotlivými druhy umění a jejich pnutí zprostředkovávajícím člověku onen zvláštní pocit "krásna". Na jezuitské chrámy a jejich mobiliář tudíž nelze nazírat jako na ztělesnění jezuitské spirituality. Přesto si však metoda ignaciánské meditace, zvláště pak termín "kompozice místa", zaslouží pozornost, neboť i když se jedná o metodu určenou primárně pro spirituální účely, nabízí možnost nově nahlédnout na problematiku interpretačního procesu daného díla. Zvláštní pozornost si v této souvislosti zaslouží i analýza všeobecného pojmu "imago", a to především posouzení jeho významu v rámci uspořádání sakrálního prostoru jezuitského chrámu uměleckými díly.
Aby předkládaná práce jednoznačně vytyčila zkoumané problémy a neustrnula jen u teorie, vztáhne veškerá analyzovaná témata na konkrétní příklady, čili na otázku "kompozice místa" sakrálních prostorů jezuitských chrámů na Moravě. V této části práce se postupně zaměříme na každé místo - chrám, jeho formování a "obrazy" hlavního oltáře. Dále autorka přistoupí ke zkoumání a zhodnocení vzájemného vztahu "obrazů" jednotlivých oltářů. Nedílnou součást analytického procesu bude tvořit i zhodnocení celkové situace na Moravě. Současně dojde k posouzení tématu v kontextu rozmanitých kulturních vazeb k mateřskému sídlu jezuitů Římu a dalším, z hlediska uměleckého transferu relevantním středoevropským oblastem.
Zásady pro vypracování
Disertační práce se zaměří na interiéry kolejních chrámů jezuitů na Moravě vybudované v období baroka v lokalitách Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště a Telč. Pozornost se soustředí na prostorové uspořádání chrámů a jejich interiérů různými uměleckými formami koncentrovanými ve vizuální podobě hlavního oltáře; se zvláštním přihlédnutím ke vztahu umění a teologie v rámci středoevropských sociokulturních vztahů.
Ústřední bod práce představuje "jezuitská" sakrální stavba, resp. její prostor, a to nejen jako místo setkávání s Bohem, rozjímání a meditace, ale také člověka s člověkem, čili jako středisko společenského kontaktu. V této souvislosti podrobí kritickému zhodnocení pojem "styl", čili podobu a uspořádání stavby, vypovídající jak o požadavcích a názorech církve na architekturu v dané době, tak o potřebách věřících. O "stylu" současně nelze hovořit bez revize dosavadních metodologických přístupů oboru teorie a dějiny umění. Uměleckohistorická analýza se tradičně odvíjí od analýzy primárního pramene monumentu (v tomto případě architektury a jejího vnitřního vybavení) a pokračuje studiem a rozborem dokumentu rozmanitých pramenů vypovídajících o různých odstínech (uměleckých, historických, politických, sociálních ad.) dané situace. Tímto postupem dospívaly rozbory uměleckých děl iniciovaných jezuity k výsledkům, které je nejprve ztotožňovaly s barokem, posléze s pojmem "jezuitský styl". V současnosti se jejich interpretace opírá především o spiritualitu Tovaryšstva, jejíž bázi tvoří text Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly.
Výše zmíněný metodologický přístup ovlivnily základy estetiky 19. století, proto je mu vlastní přesvědčení o autonomním postavení umění a tvůrčího procesu v životě člověka a celé společnosti. Tento přístup pokládá dnes řada badatelů (Giovanni Careri, Pierre-Antoine Fabre, Fédéric Cousinié) za problematický, ne-li přímo neadekvátní pro intepretaci díla určeného pro sakrální prostor, poněvadž jeho estetickou hodnotu nelze ztotožnit s estetickými hodnotami 19. století. Tážeme-li se po svébytnosti umění všeobecně, měli bychom spíše hovořit o intermediálních vztazích mezi jednotlivými druhy umění a jejich pnutí zprostředkovávajícím člověku onen zvláštní pocit "krásna". Na jezuitské chrámy a jejich mobiliář tudíž nelze nazírat jako na ztělesnění jezuitské spirituality. Přesto si však metoda ignaciánské meditace, zvláště pak termín "kompozice místa", zaslouží pozornost, neboť i když se jedná o metodu určenou primárně pro spirituální účely, nabízí možnost nově nahlédnout na problematiku interpretačního procesu daného díla. Zvláštní pozornost si v této souvislosti zaslouží i analýza všeobecného pojmu "imago", a to především posouzení jeho významu v rámci uspořádání sakrálního prostoru jezuitského chrámu uměleckými díly.
Aby předkládaná práce jednoznačně vytyčila zkoumané problémy a neustrnula jen u teorie, vztáhne veškerá analyzovaná témata na konkrétní příklady, čili na otázku "kompozice místa" sakrálních prostorů jezuitských chrámů na Moravě. V této části práce se postupně zaměříme na každé místo - chrám, jeho formování a "obrazy" hlavního oltáře. Dále autorka přistoupí ke zkoumání a zhodnocení vzájemného vztahu "obrazů" jednotlivých oltářů. Nedílnou součást analytického procesu bude tvořit i zhodnocení celkové situace na Moravě. Současně dojde k posouzení tématu v kontextu rozmanitých kulturních vazeb k mateřskému sídlu jezuitů Římu a dalším, z hlediska uměleckého transferu relevantním středoevropským oblastem.
Seznam doporučené literatury
Sibylle Appuhn-Radtke, Visuelle Medien im Dienst der Gesellschaft Jesu. Johann Christoph Storer (16201671) als Maler der Katholischen Reform, Regensburg 2000.
Gauvin Alexandr Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 15651610, Philadelphia 2009.
Jens Baumgarten, Konfession, Bild und Macht. Visualisierung als katholische Herrschafts- und Disziplinierungskonzept in Rom und im habsburgischen Schlesien (15601740), Hamburg München 2004.
Reinhold Baumstark (ed.), Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der ersten Jesuiten, Mnichov 1997.
Oldřich Jakub Blažíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989.
Richard Bösel (ed.), Mirabili disinganni. Andrea Pozzo (Trento 1642 Vienna 1709) pittore e architetto gesuita (kat. výst.), Roma 2010.
Giovanni Careri, Envols d'amour, Le Bernin: montage des arts et dévotion baroque, Paris 1990.
Petronilla Cemus (ed.), Bohemia Jesuitica 15562006, Tomus 1, 2, Praha 2010.
Frédéric Cousinié, Le peintre chrétien. Théorie de l'image religieuse dans la France du XVIIe si?cle, Paris 2000.
Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách, Praha 1995.
Pierre-Antoine Fabre, Ignace de Loyola: le lieu de l'image, Paris 1992.
David Freedberg, The Power of Images: Studies in the History and Theory of Response, Chicago 1989.
David Ganz, Barocke Bilderbauten: Erzählung, Illusion und Institution in römischen Kirchen 15801700, Petersberg 2003.
Christian Hecht, Katholische Bildertheologie im Zeitalter von Gegenreformation und Barock: Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren, Berlin 1997.
Ondřej Jakubec Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 16201780, Olomouc 2010.
Pavel Kalina, Umění a mystika: od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu, Praha 2013.
Herbert Karner, Andrea Pozzo (16421709): Der Maler-Architekt und die Räume der Jesuiten, Wien 2013.
Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 16701740, Brno 2002.
Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996.
Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque, Toronto 2004.
Ignác z Loyoly, Souborné dílo. Duchovní cvičení, Vlastní životopis, Duchovní deník, Velehrad 2005.
Tomáš Malý Pavel Suchánek, Obrazy očistce: studie o barokní imaginaci, Brno 2013.
John W. O'Malley et al., The Jesuits and the Arts, 15401773, Philadelphia 2005.
Donald Preziosi (ed.), The Art of Art History: A Critical Anthology, New York 2009.
August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904.
Jan Royt, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999.
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl 1, A I. 1. vyd., Praha 1994.
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl 2, J N. vyd., 1. Praha, 1999.
Holger Simon, Morphologie des Bildes. Eine kunsthistorische Methode zur Kunstkommunikation, Weimar 2012.
Jeffrey Chipps Smith, Sensuous Worship. Jesuits and the Art of the Early Catholic Reformation in Germany, Princeton / Oxford 2003.
Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001.
Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století, Praha 2001.
Rudolf Wittkower, Irma Jaffe (ed.), Baroque Art: The Jesuit Contribution, New York 1972.
Heinrich Wölfflin, Renaissance und Barock: eine Untersuchung über Wesen und Entstehung des Barockstils in Italien, München 1888.
Seznam doporučené literatury
Sibylle Appuhn-Radtke, Visuelle Medien im Dienst der Gesellschaft Jesu. Johann Christoph Storer (16201671) als Maler der Katholischen Reform, Regensburg 2000.
Gauvin Alexandr Bailey, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 15651610, Philadelphia 2009.
Jens Baumgarten, Konfession, Bild und Macht. Visualisierung als katholische Herrschafts- und Disziplinierungskonzept in Rom und im habsburgischen Schlesien (15601740), Hamburg München 2004.
Reinhold Baumstark (ed.), Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der ersten Jesuiten, Mnichov 1997.
Oldřich Jakub Blažíček et al., Dějiny českého výtvarného umění (II/1). Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989.
Richard Bösel (ed.), Mirabili disinganni. Andrea Pozzo (Trento 1642 Vienna 1709) pittore e architetto gesuita (kat. výst.), Roma 2010.
Giovanni Careri, Envols d'amour, Le Bernin: montage des arts et dévotion baroque, Paris 1990.
Petronilla Cemus (ed.), Bohemia Jesuitica 15562006, Tomus 1, 2, Praha 2010.
Frédéric Cousinié, Le peintre chrétien. Théorie de l'image religieuse dans la France du XVIIe si?cle, Paris 2000.
Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách, Praha 1995.
Pierre-Antoine Fabre, Ignace de Loyola: le lieu de l'image, Paris 1992.
David Freedberg, The Power of Images: Studies in the History and Theory of Response, Chicago 1989.
David Ganz, Barocke Bilderbauten: Erzählung, Illusion und Institution in römischen Kirchen 15801700, Petersberg 2003.
Christian Hecht, Katholische Bildertheologie im Zeitalter von Gegenreformation und Barock: Studien zu Traktaten von Johannes Molanus, Gabriele Paleotti und anderen Autoren, Berlin 1997.
Ondřej Jakubec Marek Perůtka (eds.), Olomoucké baroko. 2, katalog, Výtvarná kultura let 16201780, Olomouc 2010.
Pavel Kalina, Umění a mystika: od Hildegardy z Bingen k abstraktnímu expresionismu, Praha 2013.
Herbert Karner, Andrea Pozzo (16421709): Der Maler-Architekt und die Räume der Jesuiten, Wien 2013.
Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle Stínů. Morava v době baroka 16701740, Brno 2002.
Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996.
Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque, Toronto 2004.
Ignác z Loyoly, Souborné dílo. Duchovní cvičení, Vlastní životopis, Duchovní deník, Velehrad 2005.
Tomáš Malý Pavel Suchánek, Obrazy očistce: studie o barokní imaginaci, Brno 2013.
John W. O'Malley et al., The Jesuits and the Arts, 15401773, Philadelphia 2005.
Donald Preziosi (ed.), The Art of Art History: A Critical Anthology, New York 2009.
August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung, sv. 4, Das Zeitalter der Barocke, Wien 1904.
Jan Royt, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999.
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl 1, A I. 1. vyd., Praha 1994.
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. Díl 2, J N. vyd., 1. Praha, 1999.
Holger Simon, Morphologie des Bildes. Eine kunsthistorische Methode zur Kunstkommunikation, Weimar 2012.
Jeffrey Chipps Smith, Sensuous Worship. Jesuits and the Art of the Early Catholic Reformation in Germany, Princeton / Oxford 2003.
Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001.
Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století, Praha 2001.
Rudolf Wittkower, Irma Jaffe (ed.), Baroque Art: The Jesuit Contribution, New York 1972.
Heinrich Wölfflin, Renaissance und Barock: eine Untersuchung über Wesen und Entstehung des Barockstils in Italien, München 1888.