Disertační práce zkoumá problematiku práva na nápravu a reparací za porušení lidských práv, a to v kontextu kolektivní povahy nápravy. Diskuse je vedena na pozadí ústavněprávně relevantních pojmů, zranitelnosti, solidarity a důvěry, které jsou podrobně analyzovány s ohledem jak na teorii, a to konkrétně kritickou a fenomenologickou tradici, tak s ohledem na existující soudní praxi. Autor se v práci pokouší o detailní a originální rozbor práva na nápravu s důrazem na jeho kolektivní rozměr a různých podob reparací, přičemž se zaměřuje jak na východiska tohoto práva, tak na jeho praktický aspekt. Pro tento úkol je určujících několik motivů, které rámují diskusi a nastiňují řešení, která autor v práci nabízí.
První motiv, otevřenost, reprezentuje zranitelnost jako principiální nedostatek, který vyžaduje různé reakce politického společenství, a to i na situaci zranitelnosti celých skupin. Zranitelnost je v práci rozlišena na univerzální a situační, odmítajíc kategorické omezení na slabost nebo odlišnost. Druhý motiv, pouto, se týká solidarity, přičemž autor blíže tematizuje solidaritu sociální, občanskou a politickou. Sociální solidarita vychází ze sdílení zkušenosti zranitelnosti a předpokládá odpovědnost. Občanská solidarita se týká vztahů v organizovaném politickém společenství, které lze tematizovat jako odpověď na zranitelnost, a nakonec politická solidarita jako solidarita s těmi, kdo prožívají bezpráví. Právě v kontextu politické solidarity autor nachází východiska pro právo na nápravu, včetně jeho kolektivní povahy.
V navazující části autor promýšlí právo na nápravu nejenom z individuální, ale zejména z kolektivní perspektivy. Uvažuje nad tímto právem v kontextu motivu osamělosti. V tomto kontextu je podrobně diskutován subjekt práva na kolektivní nápravu, moment, kdy by mohla vznikat možnost realizace tohoto práva a možná podoba odpovědi na situaci kolektivního subjektu. Diskuse je vedena nejenom s ohledem na teorii, ale jsou reflektovány i desítky rozhodnutí ESLP či Meziamerického soudu pro lidská práva a dalších soudních a kvazisoudních autorit. Dále se práce zabývá otázkou, kdo by měl o právu na kolektivní nápravu rozhodovat, přičemž je diskutována role soudů. Autor diskutuje o rizicích spojených s absencí demokratické legitimity, polycentrickou povahou sporů a zejména problémem chybějící odbornosti, přičemž tato rizika navrhuje ošetřit. V závěru se následně autor pokusí o propojení teoretické diskuse s konkrétními návrhy architektury systému kolektivních ústavních stížností.
Anotace v angličtině
The dissertation examines the issue of the right to remedy and reparations for human rights violations in the context of the collective nature of the remedy. The discussion is situated against the backdrop of the constitutionally relevant concepts, vulnerability, solidarity and trust, which are analysed in detail in the light of both theory, specifically the critical and phenomenological tradition, and existing jurisprudence. In this work, the author attempts a detailed and original analysis of the right to remedy, with an emphasis on its collective dimension and the various forms of reparations, focusing on both the foundations of this right and its practical aspect. Several themes frame the discussion and outline the solutions offered by the author in this work.
The first theme, openness, represents vulnerability as a principled deficiency that requires different responses from the political community, even in situations of vulnerability of entire groups. Vulnerability is distinguished in the thesis as universal and situational, rejecting categorical limitations to weakness or difference. The second theme, bonding, concerns solidarity, with the author elaborating on social, civic and political solidarity. Social solidarity is based on a shared experience of vulnerability and presupposes responsibility. Civic solidarity refers to relations within an organised political community, which can be thematised as a response to vulnerability, and finally political solidarity as solidarity with those who experience injustice. It is in the context of political solidarity that the author finds the basis for the right to redress, including its collective nature.
In the following part, the author reflects on the right to remedy not only from an individual perspective but especially from a collective perspective. He considers this right in the context of the theme of loneliness. Against this background, the subject of the right to collective remedy, the moment when the possibility of realizing this right might arise and the possible form of a response to the situation of the collective subject is discussed in detail. The discussion is conducted not only concerning theory but dozens of decisions of the ECtHR or the Inter-American Court of Human Rights and other judicial and quasi-judicial authorities are also reflected. Furthermore, the thesis addresses the question of who should decide on the right to collective remedy and the role of the courts is discussed. The author considers the risks associated with the absence of democratic legitimacy, the polycentric nature of adjudication and, in particular, the problem of lack of expertise, and formulates suggestions in this regard. The author then concludes by attempting to link the theoretical discussion with concrete proposals for the architecture of a system of collective constitutional complaints.
Klíčová slova
právo na nápravu, reparace, zranitelnost, solidarita, důvěra, kolektivní náprava
Klíčová slova v angličtině
the right to remedy, reparations, vulnerability, solidarity, trust, collective remedy
Rozsah průvodní práce
212 s. (624 524 znaků
Jazyk
CZ
Anotace
Disertační práce zkoumá problematiku práva na nápravu a reparací za porušení lidských práv, a to v kontextu kolektivní povahy nápravy. Diskuse je vedena na pozadí ústavněprávně relevantních pojmů, zranitelnosti, solidarity a důvěry, které jsou podrobně analyzovány s ohledem jak na teorii, a to konkrétně kritickou a fenomenologickou tradici, tak s ohledem na existující soudní praxi. Autor se v práci pokouší o detailní a originální rozbor práva na nápravu s důrazem na jeho kolektivní rozměr a různých podob reparací, přičemž se zaměřuje jak na východiska tohoto práva, tak na jeho praktický aspekt. Pro tento úkol je určujících několik motivů, které rámují diskusi a nastiňují řešení, která autor v práci nabízí.
První motiv, otevřenost, reprezentuje zranitelnost jako principiální nedostatek, který vyžaduje různé reakce politického společenství, a to i na situaci zranitelnosti celých skupin. Zranitelnost je v práci rozlišena na univerzální a situační, odmítajíc kategorické omezení na slabost nebo odlišnost. Druhý motiv, pouto, se týká solidarity, přičemž autor blíže tematizuje solidaritu sociální, občanskou a politickou. Sociální solidarita vychází ze sdílení zkušenosti zranitelnosti a předpokládá odpovědnost. Občanská solidarita se týká vztahů v organizovaném politickém společenství, které lze tematizovat jako odpověď na zranitelnost, a nakonec politická solidarita jako solidarita s těmi, kdo prožívají bezpráví. Právě v kontextu politické solidarity autor nachází východiska pro právo na nápravu, včetně jeho kolektivní povahy.
V navazující části autor promýšlí právo na nápravu nejenom z individuální, ale zejména z kolektivní perspektivy. Uvažuje nad tímto právem v kontextu motivu osamělosti. V tomto kontextu je podrobně diskutován subjekt práva na kolektivní nápravu, moment, kdy by mohla vznikat možnost realizace tohoto práva a možná podoba odpovědi na situaci kolektivního subjektu. Diskuse je vedena nejenom s ohledem na teorii, ale jsou reflektovány i desítky rozhodnutí ESLP či Meziamerického soudu pro lidská práva a dalších soudních a kvazisoudních autorit. Dále se práce zabývá otázkou, kdo by měl o právu na kolektivní nápravu rozhodovat, přičemž je diskutována role soudů. Autor diskutuje o rizicích spojených s absencí demokratické legitimity, polycentrickou povahou sporů a zejména problémem chybějící odbornosti, přičemž tato rizika navrhuje ošetřit. V závěru se následně autor pokusí o propojení teoretické diskuse s konkrétními návrhy architektury systému kolektivních ústavních stížností.
Anotace v angličtině
The dissertation examines the issue of the right to remedy and reparations for human rights violations in the context of the collective nature of the remedy. The discussion is situated against the backdrop of the constitutionally relevant concepts, vulnerability, solidarity and trust, which are analysed in detail in the light of both theory, specifically the critical and phenomenological tradition, and existing jurisprudence. In this work, the author attempts a detailed and original analysis of the right to remedy, with an emphasis on its collective dimension and the various forms of reparations, focusing on both the foundations of this right and its practical aspect. Several themes frame the discussion and outline the solutions offered by the author in this work.
The first theme, openness, represents vulnerability as a principled deficiency that requires different responses from the political community, even in situations of vulnerability of entire groups. Vulnerability is distinguished in the thesis as universal and situational, rejecting categorical limitations to weakness or difference. The second theme, bonding, concerns solidarity, with the author elaborating on social, civic and political solidarity. Social solidarity is based on a shared experience of vulnerability and presupposes responsibility. Civic solidarity refers to relations within an organised political community, which can be thematised as a response to vulnerability, and finally political solidarity as solidarity with those who experience injustice. It is in the context of political solidarity that the author finds the basis for the right to redress, including its collective nature.
In the following part, the author reflects on the right to remedy not only from an individual perspective but especially from a collective perspective. He considers this right in the context of the theme of loneliness. Against this background, the subject of the right to collective remedy, the moment when the possibility of realizing this right might arise and the possible form of a response to the situation of the collective subject is discussed in detail. The discussion is conducted not only concerning theory but dozens of decisions of the ECtHR or the Inter-American Court of Human Rights and other judicial and quasi-judicial authorities are also reflected. Furthermore, the thesis addresses the question of who should decide on the right to collective remedy and the role of the courts is discussed. The author considers the risks associated with the absence of democratic legitimacy, the polycentric nature of adjudication and, in particular, the problem of lack of expertise, and formulates suggestions in this regard. The author then concludes by attempting to link the theoretical discussion with concrete proposals for the architecture of a system of collective constitutional complaints.
Klíčová slova
právo na nápravu, reparace, zranitelnost, solidarita, důvěra, kolektivní náprava
Klíčová slova v angličtině
the right to remedy, reparations, vulnerability, solidarity, trust, collective remedy
Zásady pro vypracování
Diskuse, kterou postupně v disertační práci rozvíjím sleduje dva cíle, které se propojují. Ten první se týká teorie a souvisí se záměrem teoreticky vysvětlit právo na nápravu v jeho komplexnosti. V souvislosti s tímto cílem lze jako dílčí cíle vymezit prohloubení teoretického poznání principů, které v této práci diskutuji a které mají ústavněprávní relevanci, a to zranitelnosti, solidarity a důvěry. Druhý cíl má praktický rozměr a týká se záměru jednak vysvětlit právo na nápravu v kontextu existující judikatury mezinárodních soudů pro lidská práva, tedy jak se chápe jeho realizace v judikatuře a jednak navrhnout specifický pilíř lidskoprávní ochrany, který by v našem domácím kontextu mohl znamenat možnost reagovat na prekérní situaci sociálních skupin, a to prostřednictvím mechanismu tzv. kolektivních ústavních stížností.
Právo na nápravu se dominantně vnímá z hlediska prostředků jeho realizace, a to v individuálním i kolektivním kontextu. V literatuře se rozlišilo mezi individuální a systémovou rovinou práva na nápravu, silných a slabých podob prostředků nápravy, nebo se podrobněji diskutoval účel nápravy. Mluví-li se o kontextu, tak kolektivní prostředky nápravy se probírají v souvislosti s tranzitivní spravedlností, mezinárodním trestním právem nebo i lidskými právy. Někdy najdeme specificky zaměřené analýzy, např. ve vztahu k sociálním právům nebo právům konkrétních skupin. Přes tento vývoj, a to zejména v poslední dekádě, platí slova Kenta Roacha, že pozornost se věnuje spíše partikularitám a nikoliv tomu, co jednotlivé prostředky nápravy spojuje.
Na tuto mezeru se pokusím odpovědět tím, že na právo na nápravu budu nahlížet z obecnější perspektivy vycházejíc ze dvou předpokladů. Za prvé, že právo na nápravu, a to zejména, pokud jde o jeho kolektivní aspekt, požaduje fundamentálnější teoretickou diskusi a vhled politické filosofie, která nás může poučit o výchozích principech a tím určit i povahu diskuse. Za druhé, že z praktického hlediska nejde výlučně o problém prostředků nápravy. Jako významné musíme chápat i jiné praktické otázky, protože v základu jde o přístup sociálních skupin k takovému mechanismu ochrany práv, který by nápravu bezpráví mohl efektivně i zajistit.
Zásady pro vypracování
Diskuse, kterou postupně v disertační práci rozvíjím sleduje dva cíle, které se propojují. Ten první se týká teorie a souvisí se záměrem teoreticky vysvětlit právo na nápravu v jeho komplexnosti. V souvislosti s tímto cílem lze jako dílčí cíle vymezit prohloubení teoretického poznání principů, které v této práci diskutuji a které mají ústavněprávní relevanci, a to zranitelnosti, solidarity a důvěry. Druhý cíl má praktický rozměr a týká se záměru jednak vysvětlit právo na nápravu v kontextu existující judikatury mezinárodních soudů pro lidská práva, tedy jak se chápe jeho realizace v judikatuře a jednak navrhnout specifický pilíř lidskoprávní ochrany, který by v našem domácím kontextu mohl znamenat možnost reagovat na prekérní situaci sociálních skupin, a to prostřednictvím mechanismu tzv. kolektivních ústavních stížností.
Právo na nápravu se dominantně vnímá z hlediska prostředků jeho realizace, a to v individuálním i kolektivním kontextu. V literatuře se rozlišilo mezi individuální a systémovou rovinou práva na nápravu, silných a slabých podob prostředků nápravy, nebo se podrobněji diskutoval účel nápravy. Mluví-li se o kontextu, tak kolektivní prostředky nápravy se probírají v souvislosti s tranzitivní spravedlností, mezinárodním trestním právem nebo i lidskými právy. Někdy najdeme specificky zaměřené analýzy, např. ve vztahu k sociálním právům nebo právům konkrétních skupin. Přes tento vývoj, a to zejména v poslední dekádě, platí slova Kenta Roacha, že pozornost se věnuje spíše partikularitám a nikoliv tomu, co jednotlivé prostředky nápravy spojuje.
Na tuto mezeru se pokusím odpovědět tím, že na právo na nápravu budu nahlížet z obecnější perspektivy vycházejíc ze dvou předpokladů. Za prvé, že právo na nápravu, a to zejména, pokud jde o jeho kolektivní aspekt, požaduje fundamentálnější teoretickou diskusi a vhled politické filosofie, která nás může poučit o výchozích principech a tím určit i povahu diskuse. Za druhé, že z praktického hlediska nejde výlučně o problém prostředků nápravy. Jako významné musíme chápat i jiné praktické otázky, protože v základu jde o přístup sociálních skupin k takovému mechanismu ochrany práv, který by nápravu bezpráví mohl efektivně i zajistit.
Seznam doporučené literatury
ARENDT, Hannah. Collective Responsibility. In: Bernauer, James (ed.). Amor Mundi:Explorations in the Faith and Thought of Hannah Arendt. Boston: Hingham, MA, 1987.
BAYERTZ, Kurt. Four Uses of "Solidarity". In: BAYERTZ, Kurt (ed.). Solidarity. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1999.
BRUNKHORST, Hauke. Solidarity: From Civic Friendship to a Global Legal Community. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 2005.
BUTLER, Judith. Precarious life: The Powers of Mourning and Violence, Londýn & New York, Verso, 2004.
BUTLER, Judith. Rámce války: Za které životy netruchlíme? Praha: Karolinum, 2013
CAVARERO, Adriana. Inclinations: A Critique of Rectitude. Stanford: Stanford University Press, 2016.
DOUZINAS, Costas. The End of Human Rights: Critical Thought at the Turn of the Century. Londýn: Hart Publishing, 2000.
FINEMAN, Martha. The Vulnerable Subject: Anchoring Equality in the Human Condition. Yale Journal of Law and Feminism, 2008, 20(1), s. 1–23.
GARDU\ ΝO, Diana. Collective Reparations Tensions and Dilemmas Between Collective Reparations and the Individual Right to Receive Reparations. Cambridge; Antwerp; Portland: Intersentia, 2018.
GARRAU, Marie. Politiques de la vulnérabilité. Paříž: CNRS Editions, 2018.
GILSON, Erinn. Ethics of Vulnerability. A Feminist Analysis of Social Life and Practice. New York: Routledge, 2014.
HONNETH, Axel. Reification. A New Look At An Old Idea. Oxford: Oxford University Press, 2008.
KING, J. Judging Social Rights. Cambridge: Cambridge University Press, 2012.
LEVINAS, Emmanuel. Autrement qu'etre au au-dela de l'essence. Haag: Martinus Nejhoff. 1974.
LEVINAS, Emmanuel. Totalita a nekonečno. Praha: OIKOYMENH, 1997.
MANDERSON, Desmond. Proximity, Levinas, And the Soul of Law. Montreal: McGill-Queen’s University Press, 2006.
PHILLIPS, Thomas R. The Constitutional Right to a Remedy. N.Y.U. L. REV, 2003, 78(4), s. 1309–1345.
ROACH, Kent. Remedies for Human Rights Violations. A Two-Track Approach to Supra-national and National Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2021.
SHELTON, Dinah. Remedies in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2015.
SCHOLZ, Sally J. Political Solidarity. Pennsylvania: Pennsylvania State University Press, 2008.
STAUFFER, Jill. Ethical Loneliness. The Injustice of Not Being Heard. New York: Columbia University Press, 2018.
STJERNØ, Steinar. Solidarity in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2004.
TRACY, Thomas A. Ubi Jus, Ibi Remedium: The Fundamental Right to a Remedy. San Diego Law Review, 2004, 41, s. 1633–1645.
YOUNG, Iris Marion. Inclusion and Democracy. Oxford: Oxford University Press, 2000.
YOUNG, Iris Marion. Responsibility for Justice. Oxford: Oxford University Press, 2011.
Seznam doporučené literatury
ARENDT, Hannah. Collective Responsibility. In: Bernauer, James (ed.). Amor Mundi:Explorations in the Faith and Thought of Hannah Arendt. Boston: Hingham, MA, 1987.
BAYERTZ, Kurt. Four Uses of "Solidarity". In: BAYERTZ, Kurt (ed.). Solidarity. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1999.
BRUNKHORST, Hauke. Solidarity: From Civic Friendship to a Global Legal Community. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 2005.
BUTLER, Judith. Precarious life: The Powers of Mourning and Violence, Londýn & New York, Verso, 2004.
BUTLER, Judith. Rámce války: Za které životy netruchlíme? Praha: Karolinum, 2013
CAVARERO, Adriana. Inclinations: A Critique of Rectitude. Stanford: Stanford University Press, 2016.
DOUZINAS, Costas. The End of Human Rights: Critical Thought at the Turn of the Century. Londýn: Hart Publishing, 2000.
FINEMAN, Martha. The Vulnerable Subject: Anchoring Equality in the Human Condition. Yale Journal of Law and Feminism, 2008, 20(1), s. 1–23.
GARDU\ ΝO, Diana. Collective Reparations Tensions and Dilemmas Between Collective Reparations and the Individual Right to Receive Reparations. Cambridge; Antwerp; Portland: Intersentia, 2018.
GARRAU, Marie. Politiques de la vulnérabilité. Paříž: CNRS Editions, 2018.
GILSON, Erinn. Ethics of Vulnerability. A Feminist Analysis of Social Life and Practice. New York: Routledge, 2014.
HONNETH, Axel. Reification. A New Look At An Old Idea. Oxford: Oxford University Press, 2008.
KING, J. Judging Social Rights. Cambridge: Cambridge University Press, 2012.
LEVINAS, Emmanuel. Autrement qu'etre au au-dela de l'essence. Haag: Martinus Nejhoff. 1974.
LEVINAS, Emmanuel. Totalita a nekonečno. Praha: OIKOYMENH, 1997.
MANDERSON, Desmond. Proximity, Levinas, And the Soul of Law. Montreal: McGill-Queen’s University Press, 2006.
PHILLIPS, Thomas R. The Constitutional Right to a Remedy. N.Y.U. L. REV, 2003, 78(4), s. 1309–1345.
ROACH, Kent. Remedies for Human Rights Violations. A Two-Track Approach to Supra-national and National Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2021.
SHELTON, Dinah. Remedies in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2015.
SCHOLZ, Sally J. Political Solidarity. Pennsylvania: Pennsylvania State University Press, 2008.
STAUFFER, Jill. Ethical Loneliness. The Injustice of Not Being Heard. New York: Columbia University Press, 2018.
STJERNØ, Steinar. Solidarity in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2004.
TRACY, Thomas A. Ubi Jus, Ibi Remedium: The Fundamental Right to a Remedy. San Diego Law Review, 2004, 41, s. 1633–1645.
YOUNG, Iris Marion. Inclusion and Democracy. Oxford: Oxford University Press, 2000.
YOUNG, Iris Marion. Responsibility for Justice. Oxford: Oxford University Press, 2011.