Bakalářská práce analyzuje vývoj pojmu homo ludens v dějinách filosofie, od antiky zastoupené Hérakleitem z Efesu, přes Nietzscheho a Finka, až k Huizingovi, Wittgensteinovi a postmoderně. Na základě analýzy primárních i sekundárních zdrojů a komparace sleduje evoluci pojmu a jeho nosné prvky, které v druhé části práce klade do vztahu k pedagogické antropologii a filosofii výchovy, zastoupené opět zejména Finkem a jeho aporiemi. Cílem práce je zejména analýza pojmu homo ludens, komparace jeho výkladů a analýza možnosti vztahu homo ludens k výchově a rozvoji člověka, stejně jako naznačit přechod od filosofických tezí k výchovně-antropologickým projevům hry a důležitost tohoto antropologického paradigmatu v současnosti a jeho významu pro výchovu a vzdělávání.
Anotace v angličtině
The bachelor thesis analyses the development of the concept of homo ludens in the history of philosophy, from antiquity represented by Heraclitus of Ephesus, through Nietzsche and Fink, to Huizinga, Wittgenstein and postmodernism. Based on an analysis of primary and secondary sources and comparisons, thesis traces the evolution of the concept and its supporting elements, which in the second part of the thesis places in relation to pedagogical anthropology and philosophy of education, represented again mainly by Fink and his aporias. In particular, the aim of the thesis is to analyse the concept of homo ludens, to compare its interpretations and to analyse the possibility of the relationship of homo ludens to education and human development, as well as to indicate the transition from philosophical theses to educational anthropological manifestations of the game and the relevance of this anthropological paradigm in the present day and its importance for education and training.
Klíčová slova
homo ludens, pedagogická antropologie, filosofie výchovy, Hérakleitos, Nietzsche, Fink, Huizinga, Wittgenstein, řečové hry
Klíčová slova v angličtině
homo ludens, pedagogical antropology, philosophy of education, Heraclitus, Nietzsche, Fink, Huizinga, Wittgenstein, speech games
Rozsah průvodní práce
53
Jazyk
CZ
Anotace
Bakalářská práce analyzuje vývoj pojmu homo ludens v dějinách filosofie, od antiky zastoupené Hérakleitem z Efesu, přes Nietzscheho a Finka, až k Huizingovi, Wittgensteinovi a postmoderně. Na základě analýzy primárních i sekundárních zdrojů a komparace sleduje evoluci pojmu a jeho nosné prvky, které v druhé části práce klade do vztahu k pedagogické antropologii a filosofii výchovy, zastoupené opět zejména Finkem a jeho aporiemi. Cílem práce je zejména analýza pojmu homo ludens, komparace jeho výkladů a analýza možnosti vztahu homo ludens k výchově a rozvoji člověka, stejně jako naznačit přechod od filosofických tezí k výchovně-antropologickým projevům hry a důležitost tohoto antropologického paradigmatu v současnosti a jeho významu pro výchovu a vzdělávání.
Anotace v angličtině
The bachelor thesis analyses the development of the concept of homo ludens in the history of philosophy, from antiquity represented by Heraclitus of Ephesus, through Nietzsche and Fink, to Huizinga, Wittgenstein and postmodernism. Based on an analysis of primary and secondary sources and comparisons, thesis traces the evolution of the concept and its supporting elements, which in the second part of the thesis places in relation to pedagogical anthropology and philosophy of education, represented again mainly by Fink and his aporias. In particular, the aim of the thesis is to analyse the concept of homo ludens, to compare its interpretations and to analyse the possibility of the relationship of homo ludens to education and human development, as well as to indicate the transition from philosophical theses to educational anthropological manifestations of the game and the relevance of this anthropological paradigm in the present day and its importance for education and training.
Klíčová slova
homo ludens, pedagogická antropologie, filosofie výchovy, Hérakleitos, Nietzsche, Fink, Huizinga, Wittgenstein, řečové hry
Klíčová slova v angličtině
homo ludens, pedagogical antropology, philosophy of education, Heraclitus, Nietzsche, Fink, Huizinga, Wittgenstein, speech games
Zásady pro vypracování
Přestože problematiku homo ludens zpopularizoval zvláště Komenský prostřednictvím Orbis pictus, objevuje se ve filosofické tradici již od presokratiků, konkrétně Hérakleita z Efesu (zjm. zlomek B52: ?Život je dítě, které si hraje??). Výkladem těchto raných filosofických myšlenek ve vztahu k výchově se zabývá i česká filosofie výchovy (Kratochvíl, Palouš, Patočka). Reflexe pojmu hrajícího si člověka vrcholí v myšlení E. Finka, u nějž se hra stává základním fenoménem existence a pohlcuje jiné stránky bytí, nebo F. Nietzscheho, kde hra představuje nejvyšší bod svobody člověka, homo ludens se transformuje v ens volens, člověka chtějícího, a nejvyšší hodnotou se stává život, čímž se Nietzsche vrací k Hérakleitovu zlomku.
Cílem práce je analýza evoluce pojmu homo ludens ve stručnosti uvedená výše (první oddíl práce), a jejího odrazu v české filosofii či teorii výchovy (Kratochvíl, Palouš) srovnávací metodou (druhý oddíl práce), na základě primárních zdrojů i sekundární literatury. Vedlejším cílem je přihlédnutí k přechodu od filosofických tezí k psychologicko-antropologickým projevům hry a významu pro výchovu a vzdělávání (např. ?zkorumpovaná hra? u R. Cailloise v souvislosti s hazardem nebo opojením moderními technologiemi, kdy mizí svoboda hrajícího si člověka).
Práce je teoretická, nemá praktickou část. Výzkum bude probíhat na základě analýzy pramenné a sekundární literatury. Základními metodami pro zpracování práce je analýza pramenných textů, jejich interpretace, a komparace jejich reflexe v české filosofii výchovy.
Zásady pro vypracování
Přestože problematiku homo ludens zpopularizoval zvláště Komenský prostřednictvím Orbis pictus, objevuje se ve filosofické tradici již od presokratiků, konkrétně Hérakleita z Efesu (zjm. zlomek B52: ?Život je dítě, které si hraje??). Výkladem těchto raných filosofických myšlenek ve vztahu k výchově se zabývá i česká filosofie výchovy (Kratochvíl, Palouš, Patočka). Reflexe pojmu hrajícího si člověka vrcholí v myšlení E. Finka, u nějž se hra stává základním fenoménem existence a pohlcuje jiné stránky bytí, nebo F. Nietzscheho, kde hra představuje nejvyšší bod svobody člověka, homo ludens se transformuje v ens volens, člověka chtějícího, a nejvyšší hodnotou se stává život, čímž se Nietzsche vrací k Hérakleitovu zlomku.
Cílem práce je analýza evoluce pojmu homo ludens ve stručnosti uvedená výše (první oddíl práce), a jejího odrazu v české filosofii či teorii výchovy (Kratochvíl, Palouš) srovnávací metodou (druhý oddíl práce), na základě primárních zdrojů i sekundární literatury. Vedlejším cílem je přihlédnutí k přechodu od filosofických tezí k psychologicko-antropologickým projevům hry a významu pro výchovu a vzdělávání (např. ?zkorumpovaná hra? u R. Cailloise v souvislosti s hazardem nebo opojením moderními technologiemi, kdy mizí svoboda hrajícího si člověka).
Práce je teoretická, nemá praktickou část. Výzkum bude probíhat na základě analýzy pramenné a sekundární literatury. Základními metodami pro zpracování práce je analýza pramenných textů, jejich interpretace, a komparace jejich reflexe v české filosofii výchovy.
Seznam doporučené literatury
BERNE, E.: Jak si lidé hrají. Praha: Portál, 2011.
CAILLOIS, R.: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1998.
FINK, E.: Oáza štěstí. Praha: Mladá fronta, 1992.
FINK, E.: Hra jako symbol světa. Praha: Český spisovatel, 1993.
HUIZINGA, J.: Homo ludens. A study of the Play-Element in Culture. London: Routledge, 1949.